Eman Bosák

Nad Brady (438 m n.m.) jakožto dějištěm Mikulášského běhu (MB) se kromě létajících strojů, o nichž bude ještě řeč, vznášejí také Múzy, po výtce bohyně hudby a zpěvu, poezie a výtvarných uměn a jejich poslové. Provázejí tento tradiční závod jičínských atletů od jeho prvních dětských krůčků coby atribut jeho organismu a svým způsobem výraz kalokagathia, antického idelálu o souladu tělesných a duševních sil, jemuž se dnes spíše vzdalujeme než přibližujeme. Zato se však již blíží jubilejní 55. ročník MB, jevící se jako vhodná příležitost zmíněné jevy mezi nebem a zemí ne-li objasnit, tak tedy alespoň skromně připomenout.

Začneme nikoliv od Adama, nýbrž od ranních srazů před jičínskou restaurací “Na Letné”, odkud více než před půl stoletím vyráželi průkopníci MB – a to po svých – za mrazivých jiter prvních prosincových nedělí k svým bradským radovánkám. Aby se jim lépe rázovalo, hrál jim do kroku letitý kufříkový gramofon od fy Meinel & Herold, Markhausen čís.894 – Čechy. Jeho nosiči se střídali, což byl na zledovatělém terénu při svižném tempu pochodu (často se pouštěl oblíbený Radeckého marš) pozoruhodný ekvilibristický výkon. Hrací aparát své posluchače poté povzbuzoval vybranými kousky na hlavní kontrole trati pod Přivýšinou a když běhání skončilo, posléze obšťastňoval (tehdy?!) bujnou mládež při veselicích v sále bývalé Kropáčkovy hospody, kde měl MB svůj hlavní stan.

Atmosféra MB se vůbec vyznačovala uměleckými produkcemi individualit z řad jeho účastníků. V popředí stála bezkonkurenční dvojice famózních muzikantů: (tahací) harmonikář Tonda Samek, navíc jazykový fenomén, mimochodem řečeno, i vítěz 5. ročníku MB (1950). A po jeho boku nenapodobitelný kytarista a šansoniér Honza Filsak. K oběma celebritám se ještě vrátíme.

Jak plynul život i čas, hudební a pěvecké exhibice, spojené mj. s módními přehlídkami dresů, soutěžemi masek a dalšími kratochvílemi, se postupně vytrácely. Až se vypařily do říše bradských báchorek a legend. Ty však dnes přehlušuje rachot elektronické hudby na startu a v cíli MB.

Z původní tvorby jeho participantů a příznivců zbývá již jen “Vytrvalý pochod vytrvalců” (k 30. MB) s textem a melodií J. Filsaka a B. Soukupa, které zůstaly zatím jen na papíře. Snad se je někdy podaří uvést v život. Vždyť i slavný Sukův pochod “V nový život” potřeboval svůj čas, aby se prosadil, přestože jeho autor získal v uměleckých soutěžích při X. LOH v Los Angeles (1932) stříbrnou medaili. Etiam habent sua fata carmina. Také písně mají své osudy.

Poezii na MB reprezentuje především dvorní básník Jaroslav “Dexla” Sládek. Na slovo vzatý šachista, plavec a vodní pólista a jakkoliv to dnes zní neuvěřitelně, také kladivář, rozhodčí a druhdy kronikář jičínských atletů, který si, nejsa pověrčivý, dopřál 13 startů na MB. Báseň J.D. Sládka, nesoucí jako název starořímský numerický znak “LV” (a uvedená na jiném místě) tohoto sborníku, je jednou z mnoha kreací našeho sportovního poety, v publikacích místního atletického oddílu, kde figurují i další leteráti nejrůznějších žánrů.

Nikoliv však veršotepci a písmáci typu, jaký představuje Pepa Kolačný, známý též pod uměleckých pseudonymem dr. Arpád Kolanyi, Koláček, Kolčava atd. Některé, na míru (i z přinesených látek) šité, zdravice a ódy tohoto pravidelného účastníka MB sklízely a sklízejí zasloužené uznání a potlesk nejen na Bradech, ale i na dalších scénách Českého ráje. Ba co dím, dokonce – a to u renomovaných znalců – i ve zlaté matičce Praze.

Pokud se výtvarných projevů týče, mohli by patroni malířů a sochařů v čele se sv. Lukášem na Bradech sv. Mikuláši v tretrách jen gratulovat. Především k přátelskému daru národního umělce Cyrila Boudy (1901 – 1984), který věnoval jičínským atletům svou perokresbu “Brada od Jičína”. Její reprodukce zdobí už řadu let pamětní listy MB. Všem jeho účastníkům, kteří je po absolvování závodu obdrží, připomínají jistě jen radostné chvíle v bradských lesích, potažmo v Českém ráji. Ostatně Cyril Bouda, jeho oddaný milovník, označil za nejkrásnější na světě krajinu mezi Novou Pakou a Jičínem. A tam má přece MB nezadatelné domovské právo.

Neméně příjemné pocity nepochybně mají i vítězové jednotlivých kategorií MB, poctění v sedmdesátých letech svéráznými samorosty, což byly mikulášské dárky akad. sochaře Slávy Heyduka (1908 – 1977), velkého fandy MB. Tento bývalý vynikající atlet, sprinter pražské Slavie a čs. reprezentant, byl i autorem dvou rozmarně pojednaných dřevěných Mikulášů, jímž bylo souzeno stát se putovními cenami MB. U pamětníků vyvolávají reminiscence heroických dob, kdy se “U Kropáčků” po závodě odbývaly (na již zmíněných veselicích) proslulé kabaretní výstupy skrytých talentů a ani náročným lesním během nezmožených ochotníků. Tyto taškařice, dávno již z Brad zmizevší, jsou dnes již jen vzpomínkou na staré adventní časy našeho mládí.

Reminiscence na ně vyvolává i nostalgický pohled na staré účastnické diplomy MB. Na improvizované výtvory dnes již neznámých autorů zakladatelské éry navázal Jiří Bacílek, zvaný Bacan, někdejší konstruktér jičínského Agrostroje, hvězda železnické kopané a mikulášský běhoun. Jeho osobité kompozice – zejména v 60. letech – zdobily na Bradech diplomy borců všech kategorií a byly součástí dobového koloritu někdejších ročníků MB.

Mluvě o jeho výtvarných atributech, nemohu nejmenovat mé další přátele, tentokráte tři jičínské kumštýře, rovněž inspirované bradským běžeckým matiné. Byl to především Vráťa Kůtek (20.7.1926 – 30.10.1994), dle svých vlastních slov lidový malíř, hudebník a znalec hub. Jsem hrdým majitelem jeho ojedinělého a mnou účelově zadaného obrazu (1994 – 37 x 50 cm) na počest MB.

Vráťův olej zachycuje Brada v plné letní pohodě a se všemi náležitostmi. Dřevěný kříž a jeho kamenní strážci sv. Petr a Pavel, k nimž se plazí dvě postavy (patrně houbaři, ale nelze vyloučit ani trénující běžce); v pozadí Trosky: pod hustě zarostlým kopcem hřbitovní kostelík a stará dobrá Kropáčkova hospoda, kterou na dřevěném ukazateli malíř případně nazval “Hostinec u Jana Křtitele”, zatímco druhé rameno (s příznačnou červenou šipkou) ukazuje (kdo ví, proč?) k vesničce Podůlší, rodišti herce Pepy Vinkláře, t.č. sezením u jinolického rybníku “Vražda”; nad celou scenérií letí balon a vzducholoď s nápisy ! 1995 Non. stop 1946 a “Mikulášský běh”.

Létající stroje, toť právě element, jehož uplatněním vybočil autor obrazu z ustáleného klasicky realistického pojetí svých landšaftů. Proto také na rubu díla poznamenal v.r.: “Tento obraz proveden na přání mého přítele Emana Bosáka (podtrženo mnou E.B.), zakladatele Mikulášského běhu na Bradech”. Vráťa tím neříká nic více ani méně než to, že jeden kámoš akceptoval zadání a objednávku druhého kámoše i s jeho lhotákovskou vizí vznášedel, nesoucích emblém MB. V posledním roce svého plodného života vzdal alespoň touto cestou svůj hold 50. ročníku MB. Zřejmě také z toho důvodu, že jeho dějištěm jsou Brada, oblíbený to revír Vráti Kůtka, takto velkého houbaře před Bohem, a mého nezapomenutelného přítele z jičínské galerie “Na hrázi”.

Rovněž její majitel Petr Heber prokazuje svůj dlouholetý zájem o MB. Zejména jako coach a cpt. týmu “Private Clubu” své výstavní síně, který zásluhou speciálních dresů oslňuje bradské publikum. Originální výtvarník P. Heber se projevuje zároveň jako tvůrce nevšedních objektů, mj. také s mikulášskými motivy. Jeho, do slova a do písmene železného, čerta “ad personam” dostal ctví a darem můj pan bratr Hasan, když mu bylo teprve 70 let (1998) a zaujímal v historickém žebříčku účasti na MB s 51 starty prvé místo. (Na tento primát aspiruje s předpokládanými 53 čárkami, nikoliv na pivním tácku, také v 55. ročníku.) Jak znám Petra Hebera, můžeme očekávat jeho další umělecké překvapení , doufejme, že mikulášské provenience. Už teď se těšíme.

Do třetice všeho dobrého představujeme Jana Filsaka: populární jičínský allround sportsman (hokej, odbíjená, košíková, lyže, jízda na koni atd.). Zároveň i vitální všeumělec (hudba a zpěv, divadlo, malba). Navíc vyhlášený recesista a šprýmař, čímž zdaleka nejsou všechny přednosti tohoto stoprocentního muže werichovského ražení vyčerpány.

Vzhledem k Honzově universálnosti a rozsahu zájmů /na př. grafologie/ a aktivit /mj. Gerontologická stolní společnost v pražském Černém pivovaru atd./ se záměrně koncentrujeme pouze na jeho malířské hobby. A z toho zase jen na výtvory s motivy MB. Z oficiny Mistra Jana Filsaka jich vyšla celá řada a několik originálů obdrželi jako čestné ceny na Bradech v čele s Petrem Havlem tamní “zlatí hoši”. Avšak nejen tato, ale i další MB zasvěcená dílka, jak jejich autor své umělecké produkty sám nazývá, zdobící prestižní privátní sbírky, zasluhují – dle mého soudu – alespoň stručnou zmínku. Najmě pokud jde o dvě specifické filsakovské kreace.

Z nich starší a menší (olej – 35 x 25 cm) představuje imaginární portrét velebného šedivého kmeta, zřejmě sv. Mikuláše, s mitrou. Nad jeho hlavou planoucí slunce nese ve svém středu číslo 25 (t.j. pořadí ročníku MB v r. 1970) a ozařuje svými paprsky na obzoru jičínskou věžovou bránu a Trosky. Celkový umělecký dojem: Barevně i kompozičně mistrná zkratka, dle mého soudu s jistým jinotajem, přístupným jen zasvěcenému pozorovateli. Pouze takový může v obličeji světce vystopovat charakteristické rysy reálné visáže autora obrazu. Alespoň já je tam vidím, i když nemohu na svůj stárnoucí zrak, ostatní čivy nevyjímaje, plně spoléhat.

Druhé, v žádném případě dílko, ale, jak jsem přesvědčen, jedno ze stěžejních děl Honzy Filsaka (olej na sololitu, 98 x 98 cm), má vskutku monumentální charakter. A to nejen svými rozměry. Ojedinělou, barevně harmonickou a osobitým rukopisem pojednanou kompozici pokřtil její tvůrce “Zrození Mikulášského běhu”. Podobnost s Botticelliho Venuší spočívá však pouze v názvu. Honza Filsak zde zvěčnil své kamarády – zakladatele MB, jimž přiřkl následující postavy, resp. role: Mikuláš (Eman Bosák), anděl (Dáda Volfová), virtuóz na pianino (Tonda Samek), zasněný básník (Jarda “Dexla” Sládek) a diskobol (Vladislav “Hasan” Bosák).

Uvedená sestava (situovaná a la Chagall), provázená dvěma čertíky, starším (J. F. Pinx. – Jan Filsak) a mladším (K. H. – Karel Hlaváč), obklopuje po způsobu tělesné stráže (Bodyguard) bradské Jezulátko (Pepa Moc, vítěz místního oddílového přeboru v 1. roč. MB). Baculatý kojenec si hoví pod vrcholkem Brad (s obligátním dřevěným křížem a dvěma kamennými světci), milostivě shlížeje na pohostinný krov Kropáčkova výletního hostince pod sebou. Šípy žhnoucího slunce dopadají až na Trosky s Pannou a Babou a věž tatíčka Jičína, vystupujícího z horizontu. Unikátní vidina Honzy Filsaka je dokladem jeho imaginativního pohledu a výtvarné invence, ale i vyjádřením jeho pocty MB, který autor 42x (kopec, nekopec, nahoru dolů a jako vždy s úsměvem) úspěšně zdolal.

Obraz byl několikrát vystaven při oficiálních příležitostech a setkal se vždy se živým a zaslouženým zájmem obecenstva. Naposledy byl veřejnosti prezentován v r. 1999 při oslavách 375. výročí založení staroslavného jičínského Lepařova gymnázia, k jehož abiturientům všichni zakladatelé MB a jeho současný jičínský doyen Honza Filsak náležejí. Již jen proto by jejich emeritní profesoři tělocviku, odebravší se dávno do věčných lovišť – najmě alpský bicyklista Antonín Fleischmann, zvaný “Flaxa” a osvícený novátor František Kříha blahé paměti – tyto své bývalé žáky a mikulášské prvoběžce klasifikovali znovu “magna cum laude” – samé jedničky, rozumí se s hvězdičkou.

Vůbec nepochybuji, že by se k nim s chutí připojil velký syn a ctitel Českého ráje – nejen staroabiturient, ale svého času i profesor vzpomínaného gymnázia v rodném Jičíně – Josef Štefan Kubín (1864 – 1965). Učinil by tak zcela jistě také jako příznivec běhu kondičního jmenovitě, jemuž projevil své sympatie znamenitou povídkou “Na běhánkách”. Dovoluji si z ní citovat prvé tři věty: “Dokud nebylo moderního sportu, lidé sedaví a stojatí hleděli si všelijak spomoci. Nohy lačněly po doušku běhu, a bylo nutno nějak jej ukojit. Toť víme, potřeba pohybu je tělesný pud, kterého ubývá věkem, až ve stáří usne docela”. (Čtvrtá kniha nových jivínských rapsodií “Stíny jdou za námi”. Praha, Fr. Borový 1946, s. 119). Jistě že výjimky mohou potvrzovat pravidlo, ale moudrý, ve finiši svého života běhu sto a jeden rok dosáhnuvší, J. Š. K. ví, o čem mluví.

Co k tomu dodat. Snad jen pozdrav z Brad a přání všem shora jmenovaným aktérům, ať mne slyší čili nic, pěkně po kubínovsku: “Vám na radost!” a nebo “Buďte blaženi!”. Jaká je ctěná libost.