Lída Slaninová

Poprvné jsem běžela “Mikulášák” na Bradech v roce 1981. Tehdy jsem ještě netrénovala, ale myslela jsem si, že ten kilák prostě “z voleje” nějak zvládnu. Jako pravá nezkušená amatérka jsem vyrazila od startu do mírného kopečka a okamžitě se zahltila. První krátký, ale prudký seběh jsem ještě ustála, druhý jsem sjela částečně po rukách, částečně po zadku, ale přece jsem to nemohla vzdát. Na rovince jsem se trochu vzpamatovala a srovnala, kopec v polovině trati nějak vyšlapala a po táhlejším seběhu jsem supěla k cíli. Ten se mi zdál nekonečně daleko, ale zástupy lidí lemující trať mě nenechaly “padnout”. Nerozuměla jsem sice ani slovo, v hlavě mi hučelo, nohy se podlamovaly, ale kolem mě všechno “žilo”. Pak se konečně přede mnou otevřela cílová rovinka ….

Na tenhle můj první MB nikdy nezapomenu, neboť tehdy jsem si pevně slíbila, že s tím něco musím udělat a že to za rok bude určitě lepší. A opravdu, od té doby jsem stála na startu tohoto pro mne “krásného trápení” ještě 11x. Často jsem se po odpočinku vydávala i na mužskou trať, která se mi také velice líbí. Vzhledem k tomu, že nejsem žádný “rychlík”, vyhovuje mi delší trať snad ještě více. Vyzkoušela jsem pak mnoho dalších závodů – krosů, ale “Mikulášák” je prostě jen jeden.

V roce 1985 jsem byla rozhodnutá zaběhnout si na Bradech svůj osobák. Takže jsem přímo v dějišti závodů i trénovala, stále zkoušela jak nejlépe seběhnout tu krátkou strmou stráň, kde jsem většinou padala, abych neztratila příliš drahocenných vteřin. A vyplatilo se to. Přestože vím, že na Bradech je potřeba i kus štěstí na trati, tenkrát jsem ho asi měla. Osobák jsem si udělala a tento závod odstartoval můj příští úspěšný rok. V únoru 1986 jsem zvítězila v krosu při mistrovství tehdejší ČSR a o měsíc později jsem získala třetí příčku na celostátním mistrovství ČSSR. Nepochybuji, že mi k tomu významně pomohly i mé testy na “mikulášské” trati.

Tenhle závod je pro mě spojený se sportem a žitím vůbec. Setkává se tu několik generací, já osobně tu potkám kamarády – běžce i neběžce, které jinak nevidím třeba celý rok. Atmosféra tohohle závodu mě prostře vždycky “dostane”. Věřím, že se mi letos vyhnou veškerá zranění a já budu moct přijít na start už po třinácté, abych mohla znova pocítit puls první prosincové neděle na Bradech. A nejen té jubilejní 55. MB v letošním roce, ale i řady dalších ve III. tisíciletí. Už se těším …