Naše rodina je, dle všeobecného povědomí, posedlá orientačním během. A jelikož Brada patří mezi tréninkové terény orienťákům dobře známé, bylo a je pro nás každoroční závodění v podstatě na “domácí půdě” čestnou povinností. Pravda je, že poprvé jsme na Mikulášský běh zavítali ještě jako nejičíňáci s reprezentačním družstvem OB v roce ´76. O rok později jsme již zdatně hájili domácí jičínské barvy. Hlava rodiny, tatínek Jiří, se tedy, dle svých slov, snažil MB vyhrát od roku ´76. Bohužel se mu to nikdy nepodařilo a nemá prý na tento zimní závod nejlepší vzpomínky, neb se na trati vždy hrozně trápil. Maminka Dana si pro velké množství závodů za celý život na konkrétní úspěchy nevzpomíná, nicméně velmi pravděpodobně dosáhla v kategorii žen na vavříny a odkazuje na výsledkové listiny. V cestě za vítězstvím v mužské kategorii měl pokračovat prvorozený syn Radek a to hned (jak jinak) od “mlíčňáků”. Jeho první start v roce ´79 vypadal velmi nadějně, vyrazil do čela. Jenže co mikulášský čert nechtěl, v půli trati se závodníkovi louže zalíbila víc než touha po vítězství , svůj první závod tedy prošlapal v bahně a skončil poslední. Ve sportu je ale třeba velká dávka trpělivosti, a tak o 21 let později konečně stanul na stupni nejvyšším. Proto, přátelé, nic nevzdávejte a pokračujte ve svém tréninkovém úsilí. Také dcera Olinka zdatně reprezentovala, především v žákovských kategoriích. A kdyby jí to snad někdo nechtěl věřit, existuje fotografická dokumentace. A protože běháme opravdu celá rodina, určitě se někdy v novém tisíciletí postaví na start nejkratší trati další malý Ticháček.

Sportu zdar a Mikulášskému běhu zvláště !