Hynek Tišer

Jsem velmi poctěn a potěšen tím, že mě redakční rada této unikátní a záslužné publikace požádala o příspěvek. Mám jen velké obavy, aby mé povídání vyznělo tak, jak bych si přál a aby čtenář po chvíli neotočil knížku o pár stránek dál.

Liším se totiž výrazně od autorů ostatních kapitol. Pocty spolupisatelské se mi nedostalo z titulu zakladatele slavného běhu, ani za to, že bych vynikal dosaženými časy na náročné trati, nebo byl držitelem traťového rekordu, či někdy stál na bedně pro vítěze. Ne. Byl jsem však pilným účastníkem lesního klání na Bradech a dlouhá léta mě vynesla 41 startem do první desítky z těch, kteří stanuli nejčastěji z mnoha tisíců jmen, plnících stránky výsledkových listin, na startovní čáře Mikulášského běhu.

Chci Vám povídat něco o tom, jak klání na Bradech a akce jemu podobné zásadně změnily kolej, po které se měl ubírat můj život původně nasměrovaný zcela jinak.

Narodil jsem se v r. 1934 v Praze. Genetická výbava mě poznamenala poruchou centra sytosti, takže nadváha, vzletněji řečeno obezita, mě provází od kolébky. Bydleli jsme blízko náplavky v Podskalí nedaleko Vyšehradu. Chodíval jsem na procházky do nedalekého parku – V Důlku – pod Emauzy anebo na Žofín. Nosíval jsem bílé botičky i punčošky, držené složitou sítí podvazků. Na hlavě radiovka. Jen pro ozdobu jsem míval přes rameno přehozenou síťku s míčem, s kterým jsem si však nehrál. V r. 1939 jsme se odstěhovali do Jičína, protože otec tesknil po rodné Lomnici. Brzy jsem složil na rybníku Kníže pod vedením plavčíka Nypla plaveckou zkoušku. Naučil jsem se jezdit na kole, na kterém jsem vozíval na sedátku místo táty o 6 let mladšího bratra Honzu, když se rodiče rozvedli. Sportovní anamnéza předků byla chudá. Otec byl brankářem SK Lomnice n. Pop., hrál výtečně tenis a trochu jezdíval na lyžích. Maminka nebyla sportovně založena vůbec. Většina sudiček mi určila dráhu městského hocha z lékařské rodiny, slušného, ukázněného, uctivého, dobře se učícího, který tráví většinu času doma. Zpestřením je četba, filatelie, loutkové divadlo, návštěva kina a kulturních pořadů v Sokolovně. Tak také můj dětský život opravdu plynul. Procházka podél Cidliny k Bílému mlýnu, na Zebín a přes Čeřovku domů byla maximem fyzického výkonu, po kterém jsem se vracel unaven s ještě větší chutí k jídlu.

První zásadní změna v tomto nepříliš záviděníhodném žití nastala v r. 1945, když jsem vstoupil do Junáka. Téměř vše začalo být jiné. Jako ctižádostivý klučina jsem přes funkci pokladníka oddílu brzy dosáhl postu rádce. Vedl jsem družinu Lišáků o deseti členech. Naše klubovna, “Orlí hnízdo” kralovala vrcholu Čeřovky, vedle Milohlídky. Nezbylo z ní po požáru nic. Jen krásné vzpomínky. Pro bratry jsem chystal schůzky s pestrým programem, nedělní výlety, vše vrcholilo prázdninovými tábory. Skauting mě ovlivnil na celý život. Skládal jsem stupně junácké zdatnosti, odborky, začal jsem se zcela měnit.

Také naše třída na gymnáziu byla a stále je výtečnou partou. Slušně mi šla košíková a tak jsem ji hrával za Lepařovo gymnázium. Při různých akcích, hlavně sportovních, jsem se seznamoval s vrstevníky z dalších jičínských škol, z reálky, obchodní akademie, průmyslovky. Studentské party jsou klasickým doprovodným jevem v životě menších měst, která bývají centry škol. Jičín nečinil výjimku. Přátelství uzavřená v této době bývají ryzí, čistá a často celoživotní. Právě takovými jsem byl osudem štědře obdarován. Dovedl jsem kolem sebe soustředit kamarády obdobných zájmů a později až s chorobnou aktivitou jsem pro ně vymýšlel vše možné od přechodů hor s krosnami na zádech až po vodácké cesty od Váhu po Ohři. Milujeme Slovensko a jeho kouzelnou přírodu. Rozdělení státu jsme nepřenesli přes naše československá srdce dodnes. Co bylo trunajů ve všem možném. Dnešní úzké sportovní specializace byly tehdy ještě v plenkách. Co krásných večerů karetních při bridgi, tarokách, mariáši či bulce ! Život to abyl plný a přepestrý. Samozřejmě, že i pro lásky tam muselo být místo. Nutnými oklikami docházím k jádru vyprávění.

K dalšímu zlomu v mém životě došlo o první prosincové neděli v r. 1955 ve 3 hodiny ráno. /Bylo mi už 21 let a studoval jsem medicinu v Praze 4. rokem/. Po ukončení tanečního večera v Astře, kde jsme křepčívali. Restaurace v té době nesla jméno Stalingrad – Stalas, před tím Hamburk, Paříž, dle orientace našeho státu, která dodnes lavíruje od zdi ke zdi. Šli jsme domů s přítelem Frantou Pabyškou, pozdějším primářem dětského oddělení a Brďan Všetečka, jeden z pozdějších největších přátel mého života – a že jsem jich měl a mám – na nás volá: “ kluci, ráno koukejte ať jste na Bradech”! Jeho tradiční diktátorská dikce nesnesla připomínek. Moc jsem nevěděl o co půjde. Nebylo mi ani známo, že od r. 1946 se zde běhá sice ne dlouhý, ale nesmírně náročný lesní běh na ukončení sportovní, hlavně atletické sezony. Šlo tehdy o 10. ročník Mikulášského běhu. Už se v souvislosti s ním nehrálo divadlo jako léta předchozí v sále hospody u Kropáčků, ale běželi jsme v maskách a pak si na hřišti u startu všichni dali fotbálek. Pokud jsem si dobře poznamenal, startovalo nás 18 a já doběhl v čase 15.50 min. na 11. místě. V létech osmdesátých se počet startujících mužů více než ztřicetinásobil ! Běžel i přítel Pabyška, řečený Franco Pába, ale ten poprvé a naposledy v životě. Mne však atmosféra a neopakovatelná tvář tohoto běhu zcela vsála do sebe na celý život a od tohoto dne se výrazně změnila moje sportovní aktivita. Upsal jsem se nejen Bradům, ale později i Velké Kunratické, v Liberci běhu na Českou chalupu, Jilemnickému krosu, byť moje postava – srovnej s Kájou Hlaváčem – byla pro krosy zcela nevhodná. Výška sice 189 cm, ale váha v létech maximálního žíru okolo 112 kg. Na start jsem s sebou přiváděl další své kamarády, kolegy lékaře i členy naší početné rodiny, která odvozovala svůj původ od Ignáce Hornycha z Lomnice, zakladatele dnes bohužel opuštěné chaty na Táboře. Krosovou rodinnou skupinu krom mne řídil i můj bratr a bratranec MUDr. J. Řeháček z Prahy. Neodradila nás ani skutečnost, že dohromady jsme vážili značně přes tři metráky. Obvykle nevalnými časy jsme závodili hlavně mezi sebou. Brada a podniky podobné bývají obesílána členy početných klanů, připomenu jen některé – Bosáci, Všetečkovi a Havlíkovi, Stránští, Mazáčci, Tišerovi. Nositelů jména posledně uvedeného jsem na startu všech kategorií napočítal i přes 20! Od mlíčňáků po starce. A tak se z původní spíše recese stal Mikulášský běh celostátně známou sportovní akcí, na které krom lazarů běhají i sportovní špičky naší země. Velký počet startovních kategorií, počínaje batolaty, je neobvyklou výjimkou. Ta by spolu s aktivitou skalních pořadatelů měla Mikulášskému běhu zaručit věčnost. Uvidíme.

Na Bradech se na startu scházejí skupiny závodníků a party sobě blízké, jejichž přátelství zde se dále utužuje: atleti, cyklisté, vodáci, pivaři, karbaníci, sportovci úspěšní, rekreační až po outsajdery. Vždy je s kým závodit, ale hlavně tak činí každý sám se sebou. Když člověk vysupěl ke křížku a seběhl dolů na cestu, byl od startu vzdálen asi 200 m, ale prakticky zcela vyčerpán a to měl před sebou dalších 2500 m, ze kterých rovina nečiní ani 10 %. Před závodem jsme dříve bývali nervózní. Na stolici strachu jsme si odskočili nejčastěji s Jožou Stránským. Běhali jsme v přerůzných podmínkách: v dešti na kluzkém terénu, jindy za hřejivé předzimní pohody, jindy na trati ležel sníh po kolena, v temperaturách od plus dvaceti do minus 22. V takovém mrazu jsem jednou přivedl na start celý svůj pionýrský oddíl. Kluci se drželi. Na měnlivý terén a stav tratě každý nasazoval tu svoji osvědčenou oabuv: tenisky, kecky, kopačky, tretry, vibramy, dnes samozřejmě obuv renomovaných firem. Ale uběhnout či ujít se to musí stejně, létající obuv jsme dosud neobjevili. Většinou až po závodě, když jsme šli na občerstvení do areálu orientačních běžců, vedeného citlivě a sportovně mnoho let Jardou Havlíkem a jeho ženou, měli jsme oči také pro něco dalšího, pro kouzelný výhled z Brad všemi směry od Kozákova, přes Tábor, Kumburk až někam k Zvičině. Na romanticky uloženou Železnici s dominantním kostelem, Zebín s kapličkou, libosadskou lodžii. Jsme vděčni v jak krásném koutu naší země můžeme žít.

Vedu si dlouholeté zápisy nejen o Mikulášáku. Několik řádků čísel: osobního rekordu jsem dosáhl v r. 1963 časem 13.34 min. /do 15 min. absolvování tratě možno výsledek považovat za slušný/. Můj bratr, který mě vždy ve sportu převyšoval, má osobák o 2 vt. horší. Oba víme, že už se na tom nic nezmění. Pod 15 min. jsem běžel jen 5 ročníků. Kdysi jsem si řekl, že na startu se budu registrovat pokud trať projdu rychleji než za 20 minut. Ale slib jsem nedodržel. Naposledy jsem se do tohoto času vešel v r. 1988. Přicházím ale opět. Nestydím se. Bylo by mi smutno. Po cyklistickém úrazu kolena musím všechny i mírnější kopce scházet pozadu. V r. 1997 mi to trvalo přes 32 min. S Brady se prostě nemůžeme rozloučit, protože se zapsala hluboko do života. Naše vůle k rychlejšímu pohybu už často abývá v zásadní opozici proti fyzickým možnostem. Předkládám zde touto polooficielní cestou kamarádům organizátorům návrh, aby pro SBT /Svaz bývalých tříd, rozuměj borců/ a starce byla otevřena čestná trať. Volil bych úboční kolečko okolo Brad. Mnozí jsou po infarktu, většina z nás má kloubní potíže dané celoživotním přetěžováním sportem.

Naše generace , konečně jako nikdy žádná, nežila v snadné době, byť nám osud vyměřil lepší úsek dějin než našim rodičům, kteří jako dospělí prožili válku /pro mladší tedy 2. světovou/. Válka je to nejhorší, je ještě horší než doba stalinské epochy anebo současného kapitalizmu v českém provedení. V nedávné době železnou oponou rozděleného světa jsme nemohli moc cestovat. Možná, že i proto jsme žili více pospolu a akce podobné Mikulášskému běhu slavily zlatý věk.

Příprava na Brada začínala u nás oabvykle v polovině září. To už jsem míval výčitky, že je pozdě. Snažil jsem se trochu omezovat v jídle. Na start jsem proto přicházel s nejnižší váhou v roce. Běhávali jsme sami, ale častěji v celé partě za rybníkem, okolo Pařezu, úbočím Přivýšiny. Jako koně netrénují před Velkou Pardubickou Taxis, vypouštěli jsme obvykle křížek. Nechali jsme ho riskantně až pro závod na ostro. Přátelé mé kategorie toho v přípravě neudělali mnoho. Já sám jsem naběhal maximálně 170 km, což není skoro nic.

Je samozřejmé, že i v nastupující zimě jsem se setkávali na startovní čáře s lyžemi na nohou. Na okresních přeborech, závodech v okolí, v Jizerkách. Byli jsme účastnickou velmocí. Málokdy nás běželo pod 50. Jména jičínských lyžců dominovala jak v čele, tak v závěru. Sám jsem si vždy počítal, kolikátý jsem byl od konce a zda jsem se časem vešel do dvojnásobku výkonu vítěze. Invazi jičíňáků zažívala Jizerská padesátka-memoriál našich kamarádů z Peru, Jablonecký maraton, závod na Kozákov. Ale nad vším dominovalo 70 km po hřebenech Krkonoš. I pro tento závod jsem duchovně řídil skupinu vždy 10 dobrých kamarádů, s kterými jsem obtížnou trať za tradičně mizerného počasí absolvoval 18 krát. Pod symbolickou vlajkou naší skupiny se vystřídalo 46 borců, kteří měli v občance data narození od r. 1917 – 1965! Čitateli se to vše asi bude zdát neuvěřitelné, ale bylo to tak!

Ne všichni však z naší nejbližší rodiny dosahovali tak nevýznamných úspěchů jako já. Splnil se mi sen, když náš druhorozený syn Jaromír zvítězil v jednom ročníku Mikulášského běhu v mužské kategorii v čase pod 10 min – viz výsledkové tabulky. Ale i jeho 2 bratři Hynda a Vítek běhávali v časech dobrých na hranici 11 min.. Platí tu bohužel čas minulý. Oba těžko chápou, proč jejich táta v předkrematorním věku s hůlkami probelhává trať běhu. Naše čtvrtá ratolest, nejmladší Jana v létech 1978 – 1985, v mladších kategoriích, 8x závod vyhrála. Bohužel nikdy trať neabsolvovala moje manželka, ale závodu vždy fandila. Uklidňovala své děti a později i vnoučata na startu. Po závodu se k nám do Okalu sjelo až 20 hladových krků příbuzných a přátel, které musela nasytit, to byla její hlavní část slavného závodu. Poslední léta mě na trati provází často vnučka Klára – dědo dávej pozor, tady se to klouže, tady je kámen, jinde vystupuje kořen. Děkuji jí za to, byť trať znám jak své boty. Kdysi jsme věděli, kde nejlépe šlápnout, aby čas byl nejlepší.

I běh mého osobního života nebyl snadný. Plných 22 let, od r. 1975, jsem působil jako primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Jilemnici, kterážto funkce téměř zcela vyplnila celý můj život uvedeného období. Jsem šťastným, že mě osud bohatě obdaroval přátelstvím, kupou výtečných kamarádů, kteří bychom jak se říká jeden pro druhého vstali o půlnoci. I dnes ve věku stáří držíme pohromadě: slavíme životní jubilea, pořádáme cyklistické vyjížďky a cesty, ujedem i 100 km za den cestou za kamarádem Chromcem do Krompachu u Jablonného av Podj.. Skutečné přátelství některé lidi nepotká ani jednou za život! My jich máme desítky. O vánocích se scházíme a zpíváme s kolegy v kapli sv. Václava. Tmel našeho přátelství má mnoho součástí a Mikulášský běh je jednou z hlavních, byť v našem podání už s během moc společného nemá. Jsou však tací, z příbuzných i daleko bydlících, s kterými se rádi setkáváme 1x ročně právě na Bradech. Desítky let se tam zdravíme s některými, aniž víme jak se jmenujeme a odkud jsme. To patří ke kouzlu tamní pohody. Mikulášákem začíná zvláštně krásná a idylická doba prosincová, končící vánočními svátky, kdy se 2-3 dny v roce chovají lidi k sobě slušněji.

Buďme velmi vděčni zakladatelům Mikulášského běhu, skupině tehdejších našich předchůdců okolo bratrů Bosákových. Nyní bych měl vyjmenovat desítky jmen kamarádů, jejichž zásluhou dosáhl běh současného věhlasu a tradice: Káju Hlaváče, Brďana Všetečku, Jožu Stránského a pak přátele poněkud mladší všechny ty Miloše Staré, Sochory, na nichž začíná ležet odpovědnost udržení tradice. Měli by být nejen patrony vlastního běhu, ale toho všeho ostatního okolo, což je daleko důležitější – upřímného kamarádství, lásky k pohybu, v přenádherném koutu naší vlasti, který se ne nadarmo zve Českým rájem. Jde o hodnoty, které nesmíme nechat zmizet v dnešní době sobectví a démona peněz. Ať nám jsou krásné chvíle Mikulášského běhu dopřávány i v dalších létech.