Oldřich Soldán

Přes čtvrt století sám, jen s pokynem pro hlídky, že to letos končí …

Zdá se, že to není žádná doba, ale život nezastavíš. Přišel jsem tehdy do Jičína z žírné Hané a hned se ohlásil. Doma jsem hrával odbíjenou, jezdil na lyžích a žil většinu času v tělocvičně, od žáků až po dospělé, už v osmnácti letech jako místonáčelník, ale především, cvičitel mládeže – dorostu, jak je tomu doposud. Prošel jsem mnoha funkcemi, od TJ až do ÚV, ale u dorostenců stojím dodnes.

Nikdy jsem závodně neběhal, a přece běžím rok co rok se všemi příznivci MB a letos to bude již po dvacáté osmé. Vždy ve funkci velitele trati a závěru, poslední na trati vše odvolávám a uzavírám tak veliký závod jičínských sportovců. Obsazení rozhodčích na kontroly spojuji i s pedagogickým vedením žáků své školy, kteří jsou zdatnými spojaři. O nich málokdo ví, je nehodnotí, nevyhlašuje – generace po generaci nastupuje na svá stanoviště. V zájmu regulérnosti závodů zajišťují spojení se všemi stanovišti, startem a cílem a předvádějí mi po dobu více než čtyř hodin, co se v hodinách branné výchovy naučili na smluvené vlně smluvenou řečí a přitom moknou, mrznou, kontrolují, zapisují. Dík, chlapci, že bez výhrad vydržíte až do chvíle, kdy přikluše “ZÁVĚR” – znamení pro vás, že skončil shon a zmatek na startu, kde jsem se až do posledního momentu pohyboval, a s číslem jednou 999, jindy XXX, na to opět 500, vybíhám na svůj vlastní boj s tratí. Potom, co jsem na startu a v cíli pomáhal řídit radiem hladký spád startů všech kategorií mládeže, od kočárku, až po školní věk, vybíhá na trať kategorie “ZAKLADATELU” do níž věkem patřím. Bývalo mi líto, že si nemohu právě s nimi změřit síly, zamíchat se mezi ty, co poctivě přes čtvrt století se schází každoročně aspoň na trati.

Ale povinnost je povinnost a ta dobrovolně převzatá funkce závěru mi asi zůstane tak dlouho, jako tomu převozníkovi v pohádce. A dělat závěr dnes již tak populárnímu běhu mne ani nemůže mrzet.

Byla i smutnější období několika roků, kdy stagnoval atletický oddíl. V těch letech zůstala tíha organizace na několika obětavých funkcionářích TJ a jiných oddílů, jejichž zásluhou byla zachována plynulá tradice posledního závodu jičínských atletů a prvního závodu lyžařů. Ta doba je ale dávno ta tam.

Autorův dodatek po dvaceti letech

Shora uvedený příspěvek jsem napsal do almanachu k 35. výročí vzniku Mikulášského běhu v r. 1980, tedy před dvaceti lety. Ta přibyla i na mém životním kontě a projevila se – bohužel ne vždy příznivě – i na mé kondici a aktivitách. To je ale jiná kapitola.

V duchu i v reálu se často dívám z jičínské kotliny na Brada. Při tomto pohledu se mi vybavují nezapomenutelné zážitky z mého dlouholetého působení ve funkci velitele trati a závěru závodu a z toho vyplývajících úkolů. Nebylo jich právě málo a snažil jsem se je vždy plnit zodpovědně a činil jsem tak rád.

MB mi totiž přirostl k srdci. Nepochybuji, že stejně tak k němu přistupovali i mí mladí spolupracovníci na postech kontrol i při svých dalších povinnostech, mj. zejména studenti ze SPŠ Jičín. Považuji za svou milou povinnost jim ještě jednou znovu poděkovat. Nepochybuji, že je – stejně tak jako mne – může naše společná práce pro zdařilý vývoj našeho závodu jen těšit.

Svou mnohaletou službu MB jsem vždy chápal jako konkrétní příspěvek k vytváření jeho tradice, která na Bradech ožívá pravidelně o každé první prosincové neděli. Letos se zde sejdou účastníci a příznivci MB již při 55. ročníku.

Jeho zdařilý průběh a spokojenost bohatého startovního pole bude nejlepší odměnou pro mne a všechny, kdož jsme přispěli k jeho dosavadnímu nepřerušenému chodu. MB a jeho následujícím ročníkům přeji především zachování této kontinuity jako nejcennější hodnoty i v III. tisíciletí.