Dagmar Bosáková – Volfová

Jedna z drah mého života běhu je spojena s mnohaletým působením v oblasti, označované dnes jako vrcholový sport. Z idylického prostředí jičínského letního cvičiště “Na tobolce” jsem se vypracovala až do národního atletického družstva. Prožila jsem při tom mnoho dřiny, ale i radosti, čemuž se dnes říká v učených knihách seberealizace. To je ale jiná kapitola.

V mém případě s ní Mikulášský běh úzce souvisí. Uvědomuji si zpětně stále váce, že základy svých pozdějších výkonů jsem získala především všestrannou kolektivní přípravou, která byla pro naši éru jičínské atletiky tak příznančná. Byla založena na důsledném celoročním treninku, probíhajícím převážně pod širým nebem. Nejen na vzpomínané minidráze pod urnovým hájem, nýbrž i v terénu. Dokonce převážně tam.

Byla to především proslulá “Javůrkova louka”, ale také jiná místa v okolí Jičína. Nezapomenutelná jsou pro mne nedělní dopoledne na Šiběňáku, brodění ve sněhu pod Zebínem, výběhy k Žabínku a na Čeřovku, do Lip k Poustevníkovi či indiánské pochody na Prachov a na Brada. Především amfiteátr přírodního divadla na Bradech a “horská louka” na jejich jižním svahu byly našimi hlavními přírodními treninkovými centry. Proto také záměr pořádat lesní běh nalezl oprávněně své místo právě zde.

Pamatuji se zcela přesně jak se zrodil v listopadu 1946 v hostinci U “chudých” Žďárských. Seděli jsme u sodovky – Eman a Hasan Bosákovi, Tonda Samek, Dexla Sládek a já. Můj pozdější muž Eman nás informoval o průběhu, tuším XIII., ročníku Velké Kunratické, kterého se nedávno zúčastnil a navrhl uspořádat něco podobného. Za fenomenální Samkovy klavírní improvizace byl od myšlenky k činu pouze krok. Ba, co dím, jen krůček.

Jako tehdější jednatelka atletického oddílu jsem se podílela na přípravách a uskutečnění celého podniku. Moje agenda byla jednoduchá: nákup marcipánových Mikulášů a amatérská výroba diplomů, opatřených starými známkami. To byl podklad pro slavnostní ceremoniál, který zdaleka nedosáhl úrovně pozdějších ročníků MB s předáváním samorostů sochaře Slávy Heyduka z pražské Slavie.

Zbývalo jen stanovit sraz účastníků na neděli 8.12.46 v ranních hodnách na Letné a odtud per pedes na hrad Brada. Zde byla vytýčena prvotní trať, na níž zvítězil v oddílové soutěži ing. Pepa Moc. Start byl na kopci “U křížku” pod statuemi trpně přihlížejících apoštolů Petra a Pavla. Pokryty jinovatkou, pohlížely zachmuřeně do kraje, na jehož severním horizontu se bělaly hřbety Krkonoš.

Vzpomínám si, že v prvním ročníku běžely i ženy. Sama jsem startovala asi desetkrát. Dokonce jsem, což je i registrováno statistikem MB Karlem Hlaváčem, zpočátku v kategorii žen i vítězila. Trasa Mikulášského běhu na Bradech, přes jejich kouzelné prostředí, ve mně vždy vzbuzovala respekt. A to jsem měla za sebou takové lekce, z nichž 10-15 km fartleku, zakončeného fotbálkem v Libosadě do úplného vyčerpání, nebyly zdaleka nejtvrdší. Přesto si nejsem dodnes zcela jista, zda se mi při výstupech na Přivýšinu nezjevovala v otáčce divoká panna Durmanka z jivínských rapsodií J.Š.Kubína. Mívala jsem alespoň v oparu mlhy a potu a v olověných mrákotách dojem, že na místě obětavých prokřehlých kontrol vidím tuto divoženku, která nechce, aabych zdolala její sídlo. Nutno však po pravdě dodat, že čaj po závodě mi nikde nechutnal tak jako za dubovým stolem pod vycpaným včelojedem ve staré Kropáčkově hospodě, kde jsme dlouho mívali hlavní stan.

Na Bradech však býval cíl nejen při Mikulášském běhu. Chodilo se tam trénovat, často v sobotu a v neděli, zvláště o prázdninách. Po běžeckých dávkách na tehdy jehličnatých cestách se ještě odbývala velkolepá utkání Brada-Jičín v nohejbalu do úplné únavy a tmy. K tomu patřily i nezbytné koupele v jinolických rybnících s poetickými jmény Vražda, Němeček a Oborský. Příjemnou součástí výletů bývala ochutnávka třešní, které na Bradech dozrávají později než v jičínské kotlině a nejsou střeženy. Odehrávaly se zde i další radovánky, včetně opékání buřtů, i slavnostní události, jakou byla například recepce v bradském lomě na počest svatby nezapomenutelného Bamby Novotného za účasti většiny členů atletického oddílu.

To vše je za námi a přesto živé. Moje čestné Mikulášské tričko, vyšité paní Honysovou, odpočívá mezi mými sportovními relikviemi. Nikoliv však trvale. Půjčovaly si je moje dcery, které na Bradech nastoupily na mé místo, a nyní se již o ně hlásí pomalu i mé vnučky. Pokračují v zápolení s dětmi mých bývalých soupeřek a svěřenkyň. Zdá se mi, že v tomto ohledu náleží Mikulášskému běhu role – budiž mi to prominuto – jakési chovné přehlídky nebo tanečních pro začátečníky. Zejména při soutěži “mlíčňáků” mi to při pohledu na zanícené a pyšné rodiče tak připadá. Po řadě let, kdy jsem nabalená jako pumpa stávala se stopkami coby rozhodčí v cíli, přicházím teď na Brada jako divák. Mám dost času znovu propadnout kouzlu závodu, u jehož zrodu jsem stála před půl stoletím, setka se s přáteli, shlédnout na trati mládí své rodiny i známé tváře veteránů MB a povzbudit je na cestě k cíli, aby se nebáli tak jako já před léty divoké Durmanky z Přivýšiny.

(Reprint ze sborníku 1994 – viz předchozí příspěvky bří E. & V.H. Bosákových.)