Petr Havel

V letošním roce uplyne právě 40 let od doby, kdy jsem začal “trápit tělo” běžeckou činností. Tehdy jsem se poprvé dověděl o Mikulášském běhu na Bradech. Z teplé postele se mi však nechtělo do studeného prosincového rána a tak jsem se na Bradech objevil až v následujícím roce 1961. Věkem jsem byl tehdy ml. dorostenec. Zkušený běžec Slávek Hejduk, dobrý znalec poměrů na Bradech, mne však přihlásil do kategorie mužů. Absolvoval jsem tedy již klasickou trať, “aby se mi počítal ročník”. Umístil jsem se tehdy na 4. místě, což jsem považoval za úspěch a nezvyklý terén se mi zalíbil. Od té doby jsem na Bradech chyběl pouze v roce 1965, kdy jsem “sloužil vlasti” v Banské Bystrici a nebylo mi dopřáno se “Mikulášáku” zúčastnit. V roce 1962 a 1963 jsem byl přihlášen v kategorii st. dorostenců, kteří běželi stejnou trať jako muži. Až po letech jsem zjistil, že tyto dva ročníky mi nejsou evidovány.

V poslední době je cestování na Brada auty jednoduché a není třeba se časně ráno nutit vstávat. Za mlada jsme za tmy vyráželi na nádraží, vlakem cestovali do Jinolic a pak pěšky na Brada, kde jsme čekali, až bude otevřen sál hospody, kde jsme se u kamen rozehřáli. V tomtéž sále pak bylo po závodě prováděno i vyhlášení výsledků. I mně se dostalo té cti vystoupit na židli a převzít např. obraz, vytvořený p. Filsakem. Předání bylo doprovázeno odborným výkladem autora, co dílo představuje. Dnes na tuto kulturu již není čas, neboť většinou každý po odběhnutí ihned odjíždí.

Specifický profil trati “Mikulášáku” svědčil tradičním účastníkům, kteří zde většinou získali “skalpy” věhlasných běžců. Dařilo se zde často třeba F. Mikulovi, J. Erbenovi, J. Honzákovi, později orientačním běžcům. Tyto borce se mi podařilo zdolat asi 6x, častokrát jsem skončil na 2. nebo 3. místě. Neúspěch dráhového specialisty Tomáše Jungwirtha byl v novinách tehdy komentován větou: “Favorit Jungwirth zbloudil v Prachovských skalách”.

To jsou však již jen pěkné vzpomínky, neboť přibývající léta a chátrající tělo mi nyní umožní závod již jen absolvovat. Má to však i své výhody, protože odpadá nervozita, na trati si můžu dle potřeby odpočinout a v těžkých partiích jen vzpomínat, jak jsem se zde trápil ve snaze dosáhnout co nejlepšího času.

“Mikulášáku” bych přál, aby v novém století stále lákal sportovce od těch nejmladších “mlíčňáků” až po “pěšáky”, mezi které se již musím počítat i já. Budu se snažit přijít si zavzpomínat a započítat si ještě nějaký ten ročník.